Setkal ses někdy s člověkem, který jako by neměl nic uvnitř? Žádné soucítění, žádné milosrdenství, žádný záblesk života v očích. Jen chlad, vypočítavost, tělesnost, touha po zisku, instinkt přežití. Můžeš s ním mluvit, ale máš pocit, že mluvíš do zrcadla, které neodráží nic z tebe. Jakoby mezi vámi nebyl most. Jen vzdálenost.
Možná se právě tehdy rodí ta děsivá myšlenka, kterou vyslovil Evola i mnozí před ním:
Ne každý člověk má duši. Přesněji – ne každý ji má probuzenou.
Evangelia o tom mluví jiným jazykem. Říkají, že světlo přišlo na svět, ale svět ho nepoznal. Že Ježíš stál mezi svými, ale oni ho nepřijali. Ne proto, že by jim nebyl dán duch – ale proto, že ho nechali vyhasnout. Jsou jako služebník, který dostal hřivnu a zakopal ji.
Duše není samozřejmost. Není to kus výbavy, který dostaneme při narození jako oči nebo srdce. Duše je vztah, který musí být probuzen. Je odpověď. Jiskra, která touží po plameni. Ale pokud není přiložená k ohni – zhasne. Rozpadne se po smrti stejně jako tělo. Vrátí se zpět do prvotní hmoty, do mlhoviny bytí, ze které jednou vyvstane nová forma. Ale už to nebude tatáž bytost. Jen hmota, která se znovu spojila s tělem.
Proto Ježíš mluví o znovuzrození. Proto říká Nikodémovi: „Musíš se narodit z vody a Ducha.“ (Jan 3,5)
Bez tohoto znovuzrození jsme jen stínem toho, co bychom mohli být. Žijeme, ale nejsme živí. Smějeme se, ale bez radosti. Mluvíme, ale beze smyslu.
Z této perspektivy dává smysl, proč někteří lidé působí jako by nebyli lidmi. Nemají v sobě jiskru, která nás spojuje s Bohem. Jsou produkty přírody – psychologické, biologické stroje. Evola by řekl: lidé z hmoty. Evangelium by řeklo: neprobudili svou duši.
A pak jsou ti druzí. Možná nenápadní, tichý plamen. Ale když se na ně podíváš, ucítíš, že jsi v jejich přítomnosti. Že jsi viděn. Že jsi přijat. Že tě jejich duše objímá, i když nemluví. To jsou ti, kdo žijí „ne já, ale Kristus ve mně“. Ti, kdo zrodili svou duši v bolesti, milosti a touze po světle.
Otázka tedy nezní: Kdo má a kdo nemá duši?
Ale spíš: Nechal jsem svou duši ožít?
A pokud ano – živím ji? Nebo z ní dělám jen pozůstatek dávného jiskření?