Dnes slavím 48 let života. Je to chvíle, kdy se člověk zastaví a ohlédne – nejen za tím, co prožil, ale za tím, co ho utvořilo. A já vím, že mou cestu nelze zjednodušit na jednu knihu, jedno učení nebo jednu církevní zkušenost.
Poznal jsem mnoho proudů myšlení: kabalu, starověké mýty, antickou filosofii, novoplatónskou touhu po návratu k Jednomu. Každý z těch směrů mi něco dal – naučil mě vnímat hloubku skutečnosti, hledat za slovy ticho, rozpoznávat tajemství i v každodenních věcech.
A přece, uprostřed toho všeho, zůstává jediný pevný bod: Kristus.
Ne jako myšlenka mezi jinými, ale jako živý Pán.
Ne jako zbožný ideál, ale jako ten, který mě držel, když vše ostatní selhalo.
Ne jako kulturní dědictví, ale jako střed mé existence.
Je to zvláštní – možná právě proto, že jsem přestal chodit do kostela, jsem v Kristu zůstal.
Církev, jak jsem ji poznal, byla často místem konfliktů, přetvářky a tlaku.
Ale Kristus… Kristus byl tichý. Nevnucoval se. Čekal. A pak se ukázal.
Ukázal se mi skrze všechna hledání.
Skrze zklamání i objevy.
Skrze chvíle tmy i okamžiky nečekaného světla.
A dnes, s odstupem, to vidím jasně:
Všechny ty myšlenkové směry dávají smysl jen v Něm.
On je klíčem, který odemyká symboly kabaly, krásu antiky i metafyziku filosofie.
Bez Něho zůstává každý systém nedokončený, každé učení nedořečené, každá cesta neukončená.
Ale v Něm se všechno skládá dohromady jako mozaika, která teprve ve světle Kristova vzkříšení ukáže celý obraz.
Kristus není jeden z duchovních učitelů. Je tím, ke komu všichni směřovali – i když Ho neznali jménem.
Je Logos, který nese vesmír i duši.
Je Ten, který sestoupil do hlubin – do hlubin smrti, i do hlubin mé vlastní duše – a vynesl z ní život.
Dnes mohu říct, že jsem křesťan. Ne snad kvůli vnější příslušnosti, ale protože Kristus se stal Pánem mého života.
Stal se mým učitelem, přítelem, léčitelem, soudcem i milosrdenstvím.
V Něm má smysl vše, čím jsem kdy procházel.
Bez Něho by všechno ostatní bylo jen krásným bludištěm bez středu.
A tak dnes, v den svých narozenin, nechci oslavit sám sebe.
Chci poděkovat.
Za to, že mě Kristus nenechal.
Za to, že byl trpělivý.
Za to, že mi dovolil poznat Ho po své vlastní, někdy křivolaké cestě.
A pokud bych měl vyslovit jedno jediné přání pro další rok života, pak je to toto:
Zůstat v Něm. Ať už budu kdekoli. Ať budu jakkoli silný nebo slabý. Ať budou dny světlé nebo temné – nechci ztratit Jeho přítomnost. Protože kde je Kristus, tam je domov. A tam je život.