Žijeme v době, kdy věda ovládla mysl. Měříme, počítáme, dokazujeme. Přírodní zákony se staly novým evangeliem. Umíme rozložit svět na nejmenší částice, porozumět tělu, předvídat pohyb hvězd. Ale čím více víme, tím méně žasneme. Čím přesněji popisujeme realitu, tím prázdnější se zdá být.
Není věda znakem pokroku? Ano. Ale pokroku kam? Věda sama neumí říci, co je dobré. Neumí odpovědět, proč jsme zde. Neumí vytvořit smysl, pouze mapu. Je jako dokonalý kompas v moři beze směru.
Umění naproti tomu není užitečné. Není ani nezbytné. A právě proto je posvátné. Je zbytečné jako láska, jako modlitba, jako ticho. Umění nesděluje fakta, ale pravdu. Nevede k poznání objektů, ale k setkání srdcí. Když věda mluví o světle jako o vlně či částici, umění nám ukazuje světlo, které proniká temnotou v duši.
Dekadence ducha nepřichází s neznalostí, ale s pýchou poznání. Když člověk začne věřit, že pochopil svět, ztrácí schopnost ho milovat. Když ví, zapomíná věřit. A přesto: věda není nepřítel. Je dar. Ale dar, který musí být podroben vyšší pravdě, která neměří, ale soucítí.
Proto je otázka „věda nebo umění?“ otázkou rovnováhy. Bez ducha je věda nebezpečná. Bez umění je poznání slepé. Bez víry se vědění stává břemenem. A bez lásky je i pravda smrtící.