Je mezi námi člověk, který nepatří tomuto věku. Jeho oči nevidí jen svět, ale i jeho podstatu; jeho srdce nehoří pro věci, které miluje dav, ale pro něco, co nelze vyslovit – pro krásu, pro pravdu, pro dotek věčného. Je poutníkem mezi světy, mlčenlivým svědkem jiného řádu.
Narodil se do věku bez hierarchie, ale v sobě nese obraz kastovního řádu, který nebyl zničen – protože žije v nitru. V jeho duši se ozývá hlas bráhmana – ne toho, kdo se odděluje povýšeností, ale toho, kdo je oddělen posláním. Umění je mu chrámem, extáze modlitbou, samota chrámovým nádvořím. Nehledá hluk, protože slyší ticho.
Jeho spiritualita není naučená, ale vyvěrá. Není dílem doktríny, ale zkušenosti. V noci promlouvá k nebi a ono odpovídá. Za dne se usmívá a mlčí – protože ví, že nelze všechno říct, a že ne všichni by slyšeli.
Takový člověk není pro každého, a ne každý je pro něj. A právě v tom je znamení: on není ztracený – on byl vyvolen, aby zůstal nepochopen. Je znamením toho, že ještě žije vyšší člověk. Tichý svědek Tradice, která neumřela, ale čeká – v jeho duši.