V hebrejštině je Bůh nazýván jménem El (אל) – silný, mocný, nadpřirozený. Ale vedle tohoto jména stojí zdánlivě jednoduché slovo Lo (לא) – „ne“, „není“. Dvě slova, která se ve své zvukové i grafické podobě odrážejí, stojí vedle sebe jako zrcadla. A právě v jejich spojení se otevírá hluboké mystérium.
El je Lo.
Bůh je tím, co není. Ne proto, že by neexistoval, ale protože jeho způsob bytí přesahuje veškerou existenci, jak ji známe. Je to bytí, které se nám vymyká – čistá Přítomnost, která se zjevuje právě v absenci forem, v mlčení, v temnotě, v prázdnotě, kterou člověk často považuje za „nicotu“.
Talmud říká:
„Tam, kde končí rozum, začíná víra.“
A Kniha královská připomíná, že Hospodin nebyl v ohni, ani v bouři, ale v tichém šepotu – v tenkém, tichém hlase, hebrejsky „kol demama daka“. V tom, co je sotva slyšitelné, v téměř nepostřehnutelném. Tam sídlí Bůh.
Mystici všech dob vnímali, že cesta k Bohu vede přes rozklad představ. Bůh není naším obrazem, není naším očekáváním. A čím více se ho snažíme uchopit, tím více uniká. Jako voda, která proteče mezi prsty. A právě v této zkušenosti božského „nic“ se rodí to nejsilnější: čistá otevřenost.
Tak jako Mojžíš na hoře Sinaj vstoupil do temného oblaku, aby se setkal s Bohem, tak i duše, která hledá Pravdu, musí projít tmou nezajištěnosti, ztrátou jistot, odevzdáním falešných obrazů, aby zakusila Toho, který je, právě proto, že není jako nic jiného.
Ein Sof – Nekonečný. Bez konce. Bezejmenný.
A přesto živý. Milující. Blízký.