Když jsem si otevřel knihu Dělej, co ty chceš, ať je celý zákon s komentáři Aleistera Crowleyho a Sebastiana Jahiče a Charlese Stensfelda Jonese, nečekal jsem, že mě nějak zvlášť zasáhne. Vždyť s mnoha věcmi v ní ani nesouhlasím. A přece – něco ve mně zarezonovalo. Něco, co se netýká magie nebo okultismu, ale něčeho mnohem obyčejnějšího – lidské přirozenosti.
Došlo mi, že ať se jedná o náboženskou organizaci, politickou stranu nebo jen obyčejnou partu lidí kolem nějakého zájmu, nakonec se v každé skupině opakuje totéž. Lidé jsou pořád stejní. Každý si jde za svým. Každý – ať už vědomě, nebo ne – plní svou vlastní vůli.
Ale co mě na tom zarazilo nejvíc, je to, jak moc to pokrytectví roste právě v náboženském prostředí. Tam, kde by člověk čekal opravdovost, čestnost a vnitřní život, tam často vidím jen divadlo. Vstoupíš do nějaké organizace a najednou se od tebe čeká, že se budeš chovat „nějak“. Mluvit určitým způsobem, používat správné fráze, tvářit se zbožně. Ale co když to není tvoje? Co když jen hraješ roli?
Zažil jsem to. Hrál jsem. A nenáviděl jsem se za to. Člověk se začne přetvářet, aby zapadl. Aby nevypadal špatně. Aby nepohoršil. A dřív než si to uvědomíš, znásilňuješ sám sebe. Už to nejsi ty. Už to není tvoje víra, tvoje cesta, tvoje hledání – je to kostým, který jsi si oblékl, aby tě ostatní přijali.
A v tu chvíli to není žádné ukřižování sama sebe. Není to nesení kříže. To jsou jen řeči. Skutečný kříž bolí jinak – ne tím, že musíš být někým jiným, ale tím, že jsi opravdu sám sebou. A že tě to stojí nepřijetí, nepochopení, možná i samotu.
Čím dál víc si myslím, že klíč k životu není v tom, abychom se neustále přizpůsobovali, ale naopak – abychom objevili, kým skutečně jsme. Abychom nehledali uznání u lidí, ale pravdivost vůči sobě. Abychom nenechali sebe sama znásilnit žádným tlakem – ani společenským, ani duchovním.
A možná měl Crowley pravdu víc, než bych si sám chtěl přiznat. Ne v tom, že si můžeme dělat, co chceme – ale v tom, že každý už to dávno dělá. Jen si to nepřiznáváme.
A tak bych to uzavřel takto: není hrdinství být tím, kým od nás chce být někdo jiný. Hrdinství je být tím, kým jsme – i když se to nikomu nehodí.