V hebrejštině je Bůh nazýván jménem El (אל) – silný, mocný, nadpřirozený. Ale vedle tohoto jména stojí zdánlivě jednoduché slovo Lo (לא) – „ne“, „není“. Dvě slova, která se ve své zvukové i grafické podobě odrážejí, stojí vedle sebe jako zrcadla. A právě v jejich spojení se otevírá hluboké mystérium.
Rubrika: Spiritualita
Aleister Crowley kdysi napsal, že zkoušky se sepisovat nebudou, protože každý aspirant se musí dusit ve vlastní šťávě.
Tahle věta nese v sobě vše – osamělost duchovní cesty, neodbytnou nutnost osobní zkušenosti i skutečnost, že žádné vnější schéma nám nemůže ukázat, co jsme povoláni objevit v sobě.
Není zvláštní, jak zásadně nás formuje doba, do které se narodíme? Když čtu Knihu zákona od Aleistera Crowleyho, nemohu se zbavit pocitu, že čtu nejen mystický text, ale i osobní výkřik člověka, kterého zrodilo konkrétní místo a čas. Byl to muž, který žil na přelomu století, kdy starý řád praskal ve švech, a nový ještě neexistoval. Byl vychován v přísně křesťanském prostředí a jeho duchovní rebelie měla v sobě nutkání vydechnout napětí celé společnosti.
Rubriky
Musí tě někdo mít rád
Všímám si toho už nějaký čas. Že nezáleží na tom, jak člověk jedná, aby se mu stalo to, či ono. Na těžkou nemoc umírá dobrý i špatný. Bohatí jsou dobří i zlí. Úspěch, štěstí, délka života – nic z toho se neřídí jednoduchým vzorcem, že „dobrým se vede dobře“ a „zlým špatně“. Někdy zemře člověk, který druhým rozdával naději. A jindy přežije ten, kdo jiným ubližoval. A někdy je to úplně naopak. Neexistuje v tom žádný pevný klíč, žádná zřejmá logika. Prostě se to stává. Jako by v tom byl skrytý prvek výběru, něčeho, co není v naší moci.
Když člověk prožije skutečnou duchovní zkušenost, hlubokou extázi, ocitne se v prostoru, kde není nic. Není tam zákon, ale ani anarchie. Není tam život, ani smrt, ani zdraví, ani nemoc. Není tam odpověď na otázky, které si klademe ve světě – protože tam není svět. Je tam jenom Bůh. Ale ne Bůh jako pojem, jako nauka nebo obraz. Je tam Bůh jako láska. A ta láska je extáze. Čistá, ničím nepodmíněná, absolutní.
A právě v tomhle stavu, v té nicotě, kterou ale nelze nazvat prázdnotou, člověk najednou pochopí, že víra, spiritualita, náboženství – to všechno není tu od toho, aby nám daly odpovědi na otázky života a smrti. Ne, ne. Cílem není odpověď. Cílem je pochopení, že v Bohu je „nic“. Ale to „nic“ není nedostatek – je to úplnost bez tvaru. Je to přítomnost bez obsahu. Je to tajemství, které nelze rozluštit, protože ve chvíli, kdy se ho dotkneš, už víš, že není třeba rozumět.
A možná je právě tohle to „pochopení“ – že cesta sama je cílem. Že není kam dojít. Jen být. V tom „nic“, které je všechno.
„Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: ‚Vidíme‘, proto váš hřích zůstává.“ (J 9:41)
Slepota je požehnáním, protože nevede k soudu. Dokud přiznávám svou slepotu, zůstávám otevřený Božímu světlu. Ale jakmile řeknu: „Vidím, znám pravdu.“ — stávám se zodpovědným. A s odpovědností přichází soud.
Čtení Aleistera Crowleyho a jeho slavného hesla „Dělej, co ty chceš“ mě přivedlo k ostrému uvědomění: Křesťanská církev, která se hrdě chlubí svou láskou a pokorou, ve skutečnosti generuje víc pokrytectví a duchovního útlaku než jakékoliv jiné společenství.