Mraky myšlenek„Věděl jsi to, neboť tehdy jsi se narodil, a počet tvých dnů je mnohý.“ (Jób 38,21)
Na první pohled se může zdát, že Bůh Jóbovi sarkasticky připomíná jeho malost: Snad jsi byl u stvoření světa? Ale v židovské mystice se tento výrok chápe i jako skryté volání k duši – připomenutí, že paměť duše sahá dál než paměť těla.
Je mezi námi člověk, který nepatří tomuto věku. Jeho oči nevidí jen svět, ale i jeho podstatu; jeho srdce nehoří pro věci, které miluje dav, ale pro něco, co nelze vyslovit – pro krásu, pro pravdu, pro dotek věčného. Je poutníkem mezi světy, mlčenlivým svědkem jiného řádu.
Žijeme v době, kdy věda ovládla mysl. Měříme, počítáme, dokazujeme. Přírodní zákony se staly novým evangeliem. Umíme rozložit svět na nejmenší částice, porozumět tělu, předvídat pohyb hvězd. Ale čím více víme, tím méně žasneme. Čím přesněji popisujeme realitu, tím prázdnější se zdá být.
„Bůh si přál mít svět jako nádobu pro své světlo. Ale aby mohl dát člověku svobodu, nechal ji rozbít. Od té doby sbíráme střepy.“ – rabín Isaac Luria
„Každá věc má v sobě logos – tajný smysl, který ji vede zpět k Bohu. A člověk má za úkol tento smysl rozpoznat a sjednotit.“ – sv. Maximos Vyznavač
V judaismu a pravoslavném křesťanství se setkáváme se dvěma podobnými, a přitom odlišnými koncepty: tikun olam („napravení světa“) a logoi (duchovní principy věcí). Oba pojmy vyjadřují vizi světa, který je zraněný, a člověka, který má aktivní roli na jeho obnově. V obou případech je svět považován za posvátný, symbolický a smysluplný – a zároveň čekající na naplnění.
Dnes slavím 48 let života. Je to chvíle, kdy se člověk zastaví a ohlédne – nejen za tím, co prožil, ale za tím, co ho utvořilo. A já vím, že mou cestu nelze zjednodušit na jednu knihu, jedno učení nebo jednu církevní zkušenost.
Aleister Crowley – pro někoho prorok nové doby, pro jiné symbol okultismu a rouhání. Jeho jméno stále vyvolává kontroverze, a není divu: sám si říkal „To Mega Therion“ (Velká Šelma) a číslo 666 používal jako své mystické označení. Vyrůstal v přísně náboženské rodině Plymouthských bratří, ale už v mládí náboženství radikálně odmítl. Křesťanství označoval za náboženství otroků a Krista za „slave-god“ – boha podrobení a potlačení vůle.
Setkal ses někdy s člověkem, který jako by neměl nic uvnitř? Žádné soucítění, žádné milosrdenství, žádný záblesk života v očích. Jen chlad, vypočítavost, tělesnost, touha po zisku, instinkt přežití. Můžeš s ním mluvit, ale máš pocit, že mluvíš do zrcadla, které neodráží nic z tebe. Jakoby mezi vámi nebyl most. Jen vzdálenost.
Dnes jsem četl příběh o vzkříšení Lazara. Ježíš učinil velikou věc – přivedl mrtvého zpět k životu. Myslel jsem, že takový zázrak musí otřást vírou nejen běžných lidí, ale i duchovních vůdců. A přece – právě tato událost se stala důvodem, proč se ho instituce rozhodla zabít.
„Lo yera’e“ – „nebude viděn“.
Tak odpovídá Hospodin Mojžíšovi na jeho prosbu: „Ukaž mi svou slávu.“ A dodává:
„Neobstojíš, když bys spatřil mou tvář, neboť člověk mě nemůže spatřit a zůstat naživu.“
(Exodus 33,20)
Tato slova odhalují jednu z nejhlubších pravd víry: Boží tvář je skrytá. Ne proto, že by byla vzdálená, ale protože přesahuje veškeré představy, obrazy a pojmy. Bůh, kterého lze vidět, pojmenovat, pochopit nebo vlastnit, není skutečný Bůh, ale jen náš výtvor.
Jméno Julia Evoly (1898–1974) vzbuzuje rozporuplné reakce. Pro některé je symbolem duchovní aristokracie, posledním pohanem Západu, myslitelem, který dokázal prohlédnout iluze modernity. Pro jiné je nepřijatelný kvůli své politické angažovanosti, esoterickému elitářství a nekompromisní kritice křesťanství. A přece, v závěru svého života, Evola učinil posun, který je méně známý, a přesto hluboce významný: změnu tónu ve vztahu ke křesťanství, které celý život odmítal.