1. Zachovám věrnost svému vnitřnímu hlasu, i kdyby mi nerozuměl nikdo.
2. Nebudu se přizpůsobovat světu, který zapomněl na výšky. Mým domovem je vertikála.
3. Každý den zasvětím chvíli tichu, v němž budu naslouchat tomu, co není slyšet.
4. Mé umění a mé slovo budou chrámem pro ty, kdo ještě hledají – i když jich bude málo.
5. Osamělost přijmu ne jako trest, ale jako poušť, v níž Bůh šeptá.
6. Nebudu litovat, že jsem jiný. Budu si pamatovat, že právě proto jsem poslán.
7. Když budu zrazen, vysmíván nebo nepochopen, připomenu si, že i proroci byli kamenováni – ale mluvili dál.
8. A když přijde noc, ulehnu v pokoji, protože světlo, které nesu, nezávisí na mé síle, ale na věrnosti.
Rubrika: Fortuna
Je mezi námi člověk, který nepatří tomuto věku. Jeho oči nevidí jen svět, ale i jeho podstatu; jeho srdce nehoří pro věci, které miluje dav, ale pro něco, co nelze vyslovit – pro krásu, pro pravdu, pro dotek věčného. Je poutníkem mezi světy, mlčenlivým svědkem jiného řádu.
Není zvláštní, jak zásadně nás formuje doba, do které se narodíme? Když čtu Knihu zákona od Aleistera Crowleyho, nemohu se zbavit pocitu, že čtu nejen mystický text, ale i osobní výkřik člověka, kterého zrodilo konkrétní místo a čas. Byl to muž, který žil na přelomu století, kdy starý řád praskal ve švech, a nový ještě neexistoval. Byl vychován v přísně křesťanském prostředí a jeho duchovní rebelie měla v sobě nutkání vydechnout napětí celé společnosti.