Nikdy jsme nebyli tak ztraceni v představách o dobru jako dnes. Myslíme si, že konáme dobré skutky – dávám žebrákovi, obejmu opuštěného, pošlu peníze charitě. Ale děláme to proto, že chceme být těmi, kdo pomáhají. Chceme se tak cítit. Nechceme být těmi, kdo skutečně milují. Chceme být viděni. I když jen sami sebou.
Skutek, který není vykonán ze srdce, není dobrý. Je to maska. A většina našich skutků jsou masky. Šašci ctnosti, tančící na hrobech vlastního sobectví. Ještě horší je, když si za svůj dobrý skutek nárokujeme vděčnost. Člověk, kterému jsme pomohli, nás nechce znát. Ne proto, že by byl zlý – ale protože vděčnost je dluh. A lidé dluhy nenávidí. Vděčnost je nejtěžší pouto.
Většina lidí nechce dobro – chce užitek. Dobro je ztrátové. Bolestivé. Dobro pálí. A my nechceme pálit. Chceme zisk. Když přijde pravda, muž, který ji nese, umírá. Platón to věděl. Kristus to prožil. Svět zabíjí světlo, protože mu odhaluje jeho vlastní hnus.
Když dáš dobrý skutek, připrav se na to, že tě oběť zašlape. Ne proto, že je špatná – ale proto, že ses stal zrcadlem, v němž se vidí nahá. A kdo z nás to snese?
Kristus musel zemřít, ne proto, že to chtěl Bůh, ale protože to zákonitě uděláme my. Zabijeme světlo, kdykoli ho uvidíme. Bůh to věděl. Nepotřeboval plán. Stačila pravda.
A přesto to má smysl. Protože jedině tehdy, když dáš a nečekáš nic, když jsi zapomenut a přesto nehořkneš, tehdy jsi svobodný. Tehdy jsi Boží nástroj.
A tak – ano. Dobrý skutek nepatří světu. Ani oběti. Patří Bohu. A to musí stačit.