Aleister Crowley – pro někoho prorok nové doby, pro jiné symbol okultismu a rouhání. Jeho jméno stále vyvolává kontroverze, a není divu: sám si říkal „To Mega Therion“ (Velká Šelma) a číslo 666 používal jako své mystické označení. Vyrůstal v přísně náboženské rodině Plymouthských bratří, ale už v mládí náboženství radikálně odmítl. Křesťanství označoval za náboženství otroků a Krista za „slave-god“ – boha podrobení a potlačení vůle.
Přesto – byl jeho postoj vůči Ježíši Kristovi opravdu celý život jen nenávistný? A změnilo se něco v jeho posledních letech?
Kristus jako zasvěcenec, ne Spasitel
Ve svém eseji „The Gospel according to St. Bernard Shaw“ z roku 1911 se Crowley pouští do pozoruhodné reinterpretace Kristovy osoby. Neodmítá Ježíše jako takového – odmítá, co z něj udělala církev. Krista popisuje jako mystického učitele, možná dokonce magického zasvěcence, který chápal hlubší zákony vesmíru. Ale jeho poselství bylo podle Crowleyho znetvořeno náboženskými institucemi, které z něj udělaly ikonu pasivity, utrpení a viny.
Crowley tedy Krista nezavrhuje úplně – jen mu odebírá výlučnost. Byl pro něj jedním z mnoha avatarů božského principu, podobně jako Buddha, Lao-c‘ nebo egyptští bohové. Neuctíval ho, ale chápal jeho roli v předchozím věku lidstva.
Změna tónu na sklonku života
V dopisech a denících ze 40. let, které psal v domě Netherwood, je zjevné, že se jeho tón vůči Kristu změnil. Už se nevysmívá – ale stále odmítá tradiční teologii. Nepíše o Kristu jako o svém Spasiteli, ale spíše jako o historickém a duchovním fenoménu. Je možné, že stáří a nemoc zjemnily jeho vyjadřování, ale ne jeho přesvědčení.
Zůstával věrný Thelémě – své filozofii, podle níž „Láska je zákon, láska pod vůlí“. V jejím rámci Kristus patřil k minulému věku, zatímco nový věk (aeon Hóra) vyžadoval nové duchovní cesty.
Poslední dny a smrt
Crowley zemřel 1. prosince 1947. Podle jeho pečovatelky měla jeho poslední slova znít: „Jsem zmatený… Satane, odejdi!“ Tato slova jsou často interpretována různě – jako náznak obrácení, nebo jako prostý projev zmatku umírajícího člověka. Jeho pohřeb se však nesl ve stylu thelémského rituálu: zazněly texty z The Book of the Law a Hymn to Pan. Nic křesťanského, žádné smíření s církví.
Shrnutí
Crowleyho vztah ke Kristu nelze zjednodušit. Nešlo o slepou nenávist, ale o filozofický nesouhlas, který se v průběhu života proměnil z výsměchu ve věcnou distanci. Krista možná respektoval jako duchovního učitele, ale nikdy ho nepřijal jako Pána. Jeho cesta zůstala jiná – a právě proto dodnes fascinuje i provokuje.