Člověk si namlouvá, že je středem vesmíru. Myslí si, že slunce svítí, aby mu zahřálo kůži, že zvířata byla stvořena, aby mu sloužila, a že země mu patří jako dědictví. Věří, že ropa je tu proto, aby mohl jezdit autem, že obilí roste pro jeho chleba, a že celé dějiny směřují k němu – jako by byl vyvrcholením stvoření.
Ale všechno je jinak. Člověk je jen vedlejším produktem rozpínajícího se vesmíru. Chybou v řetězci náhod. Krátký záblesk vědomí mezi dvěma nicotami.
To, co si ochočil, ho nakonec zničí. Kůň umírá, pole se vyčerpá, voda vysychá a vzduch páchne kouřem z jeho továren. Člověk si myslí, že všechno patří jemu, ale ve skutečnosti nepatří nic – ani on sám sobě. Tělo, které živí pečlivě vybraným jídlem, skončí rozkladem. Ústa, která tolik mluvila o smyslu života, se naposledy otevřou, aby přijala hlínu.
A když přijde konec, nestojí kolem něj andělé, ale červi. Ti jediní, kteří se na člověka těší bez přetvářky. Nikdy si nestěžují. Pracují potichu. Zboří jeho iluze na prvočinitele.
Člověk není pánem tvorstva. Je potravou. Dočasný organismus, který si chvíli myslí, že ví, proč existuje. Ale země, věrná matka, mu vždycky připomene pravdu: jsi prach – a do prachu se vrátíš. Ne jako hrdina. Ne jako bůh. Ale jako mrtvý savec, který si příliš věřil.