Jméno Julia Evoly (1898–1974) vzbuzuje rozporuplné reakce. Pro některé je symbolem duchovní aristokracie, posledním pohanem Západu, myslitelem, který dokázal prohlédnout iluze modernity. Pro jiné je nepřijatelný kvůli své politické angažovanosti, esoterickému elitářství a nekompromisní kritice křesťanství. A přece, v závěru svého života, Evola učinil posun, který je méně známý, a přesto hluboce významný: změnu tónu ve vztahu ke křesťanství, které celý život odmítal.
Odmítavé mládí
V první fázi své filozofické dráhy, reprezentované knihami jako Imperialismo pagano (1928) či Rivolta contro il mondo moderno (1934), považoval Evola křesťanství za úpadkový fenomén, který zničil duchovní kontinuitu antiky a přinesl „religii slabých“. Ostře odmítal jeho důraz na pokoru, rovnost, utrpení a vykoupení, což vnímal jako popření „heroického“ života orientovaného k transcendentnu skrze vůli a čin.
V Rivolta píše:
„Křesťanství je samotným kořenem zla, které zkazilo Západ. To je pravda, a není v tom žádná pochybnost.“ (Rivolta contro il mondo moderno, 1934)
Tento tvrdý soud vycházel z jeho snahy obnovit „tradiční“ duchovní řád, který chápal jako vertikální strukturu založenou na iniciační hierarchii, aristokratickém pojetí ducha a nadřazenosti kontemplace nad běžnou vírou. V tomto řádu křesťanství podle něj nemělo místo – bylo příliš orientované na masy, emocionalitu a etiku.
Proměna ve stáří
V 60. a 70. letech však dochází ke změně tónu. Nejde o ztrátu zásad, ale o hlubší diferenciaci. Evola začíná odlišovat exoterické křesťanství, zaměřené na víru a mravnost, od esoterického křesťanství, v němž rozeznává duchovní jádro analogické jiným tradičním formám. Ve své intelektuální autobiografii Il cammino del cinabro (1963) píše:
„Ve velké míře jsem se ocitl v rozporu jak s převládající západní tradicí – tedy s křesťanstvím a katolicismem – tak i se současnou civilizací. […] Avšak některé prvky katolické tradice, zejména ty liturgické, si zasluhují jiný pohled.“
(Il cammino del cinabro, s. 22 a dále)
V pozdějších esejích, zejména ve čtvrté edici Maschera e volto dello spiritualismo contemporaneo (1971), přidává Evola klíčové pasáže, které by v jeho dřívějších knihách byly nemyslitelné:
„Je pravda, že existuje i křesťanská mystika a že katolicismus poznal mnišské řády, které usilovaly pěstovat život čisté kontemplace. […] Nelze však přehlédnout, že katolická teologie často omezovala možnost unio mystica, jakožto přímého kontaktu se Základem, a považovala jej za nebezpečí či herezi.“
(Maschera e volto, 1971, dodatek: Parentesi sul cattolicesimo esoterico)
Tímto přiznává duchovní hloubku křesťanského kontemplativního života, byť stále obviňuje církevní struktury z potlačení jeho plného rozvoje.
Liturgie jako poslední svatyně
Evola měl hluboký smysl pro rituál. Už v esoterické skupině Ur (1927–1929) spolu s Reghinim vnímal katolickou liturgii jako „rituální nosič“, který – prováděn správně – obsahuje magicko-transcendentní sílu. V 60. letech, kdy katolická církev procházela reformami po II. vatikánském koncilu, vyjadřuje Evola jednoznačný nesouhlas s jejich směrem. Kritizuje tzv. aggiornamento, které podle něj zničilo posvátný řád:
„Tendence otevřít církev světu, přizpůsobit se mentalitě davu a vyměnit ticho liturgie za komunikaci, je duchovní kapitulací. Zůstává jen vnějškovost.“
Tím Evola paradoxně vyjadřuje úctu k tradiční liturgii – nejen jako estetickému vyjádření, ale jako poslednímu přežívajícímu prvku transcendentna v západním světě.
Naděje na křesťanský esoterismus
V dodatku k Maschera e volto Evola poprvé uvažuje o možnosti „esoterického křesťanství“ jako legitimní větve Tradice. Odmítá sice jakýkoli nárok na výlučnost ze strany křesťanství, ale říká:
„Správný přístup by neměl spočívat ve zdůrazňování ‚novosti‘ křesťanského zjevení, ale v uznání jeho věčnosti, jeho přináležitosti k univerzální Tradici. Tam, kde katolicismus překročí moralismus a obrátí se k jádru, lze s ním hovořit.“
Tato slova představují vrchol Evolovy proměny – ne obrácení, ale otevření. Uznání, že křesťanství může nést transcendentní hodnotu, pokud se vymaní z historických deformací a znovu se napojí na vertikální osu Tradice.
Závěr
Evola zemřel jako pohan – ale ne jako fanatik. Na konci svého života se jeho pohled změnil: ne ztratil náročnost, ale získal schopnost rozlišovat. V tichu kláštera, v hloubce mystiky, v latinském obřadu – tam rozeznal cosi, co přesahuje historické resentimenty. Křesťanství jako nositel duchovního jasu – ne v dogmatu, ale v mlčení.
Tato změna není obratem, ale svědectvím duchovního zrání. Evola nezměnil princip, ale oči, kterými na křesťanství hleděl.
—
Zdroje:
Julius Evola: Il cammino del cinabro. Roma: Mediterranee, 1963.
Julius Evola: Maschera e volto dello spiritualismo contemporaneo. IV. vydání, 1971.
Julius Evola: Rivolta contro il mondo moderno. Milano: Hoepli, 1934.
Franco Cardini: Evola tra Cristianesimo e Tradizione, in: Avvenire, 2004.
Gabriele Fergola: Tradizione e ascesi. Il problema del Cristianesimo in Evola. Roma: Settimo Sigillo, 2017.
Fondazione Evola, archivace korespondence: www.fondazioneevola.it